Proč v přírodě prakticky neexistuje modrá barva
Zkuste si vzpomenout na poslední modrou věc, kterou jste v přírodě viděli. Modrého motýla, možná pár peří, květinu. Je vysoká šance, že jste se dívali na modrou, která ve skutečnosti neexistuje.
Křídla motýla morfo vypadají zářivě modře, ale pod mikroskopem na nich není ani stopa po modrém pigmentu. Jejich šupinky mají strukturu připomínající drobné hřebeny, které lámou světlo tak, že unikne ven jen jeho modrá složka - všechny ostatní vlnové délky se pohltí nebo rozptýlí jinam. Vědci tomu říkají strukturální zbarvení. Stejný trik používá páv i modré peří dalších ptáků - žádný pigment, jen fyzika a geometrie. Jedinou výraznou výjimkou mezi ptáky je sýkorka modřinka, která si jako jedna z mála skutečně vyrábí modré barvivo - biliverdin, produkt rozkladu krevního barviva, který se u ní ukládá přímo v peří.
V rostlinné říši je to podobný příběh. Modré okvětní lístky pomněnky nebo chrpy ve skutečnosti žádný modrý pigment neobsahují. Místo toho v nich rostlina drží červená a fialová barviva zvaná antokyany, která teprve díky změnám kyselosti a vazbě na jiné molekuly v buňce opticky "přepnou" do modré. Vyrobit skutečně modrý pigment je pro rostlinu energeticky extrémně nákladné, takže si modrou raději "půjčuje" oklikou přes barviva, která už má.
Čísla za tím jsou překvapivě přísná: modré květy tvoří jen asi 10 % rostlinné říše, a i z nich většina spoléhá na tenhle chemický trik místo skutečného pigmentu. U živočichů má opravdový modrý pigment jen 2-3 % druhů. U hub je to 0,1-1 %, u bakterií kolem 5 %. A mezi minerály, kde nás zajímá lapis lazuli, patří modré druhy k nejvzácnějším vůbec.
To má i praktický důsledek pro umělce: barviva z rostlin a živočichů časem blednou nebo mění odstín - jsou to organické molekuly, které reagují na světlo a vzduch. Minerální pigment se nerozkládá. Jakmile ho jednou namelete a naneste na papír, zůstává stejný stovky let. Proto jsou modré minerály tak cenné - nejenže je najdete jen zřídka, ale ten vzácný nález navíc vydrží.
Modrý kámen z hindúkúšských hor
Jedním z mála minerálů, které dokážou tuhle vzácnou, stálou modrou nabídnout, je lapis lazuli. Jméno je doslovný popis - z latinského "lapis" (kámen) a arabského "lazaward", odvozeného z perského slova pro intenzivně modrou barvu. Modrý kámen, přesně jak zní.
Vzniká hluboko v zemské kůře, pod obrovským tlakem a teplotou, v horninách zvaných metamorfované vápence. Jeho charakteristickou modř dává minerál lazurit, který v kameni bývá provázený zlatavými zrnky pyritu (často mylně považovanými za zlato) a bělavými žilkami kalcitu a sodalitu. Čím víc lazuritu kámen obsahuje a čím míň kalcitu ho ředí, tím sytější a cennější je výsledná modrá.
Naprostá většina lapisu lazuli na světě - a ten, který používáme i v Pigmi - pochází z jediné oblasti: hor Badachšánu v severovýchodním Afghánistánu, konkrétně z dolů kolem lokality Sar-e-Sang v pohoří Hindúkuš. Těží se tu ve výšce přes 3 300 metrů nad mořem, v úzkých roklích, nad kterými se tyčí vrcholky přes 6 000 metrů. V této lokaci se netěží pár desítek let - archeologické nálezy ukazují, že lapis lazuli odsud putoval do starověkého světa už 6-7 tisíc let před naším letopočtem, a Sar-e-Sang patří mezi nejdéle nepřetržitě těžená naleziště na planetě. Lapis odtud zdobil hrobku Tutanchamona i královské poklady starověkého Uru - tenhle kámen provází lidskou civilizaci od jejích úplných počátků.
Jak se lapis lazuli těží - ruční práce v extrémních podmínkách
Lapis lazuli má na Mohsově stupnici tvrdosti hodnotu 5 až 5,5 - podobně jako sklo, zubní sklovina nebo tvrdé dřevo. Je to přesně uprostřed stupnice, kde na jednom konci stojí diamant a na druhém mastek nebo křída. Zní to jako střední tvrdost, ale prakticky to znamená, že horník musí umět "číst" žíly v hornině a jít přesně tam, kam modrá barva vede - a tam, kde přírodní cesta neexistuje, si ji musí doslova prosekat ručně, dláty a v některých částech i za pomoci trhavin.
Doly bývají hluboké i stovky metrů a vedou nimi úzké chodby, kam se vejde najednou jen jeden člověk. Horníci touhle cestou musí denně projít i dvacetkrát - tam a zpět, s nákladem na zádech. Protože z tak stísněného prostoru nejde vytěžený materiál jinak dostat ven, nosí kusy kamene o váze 10 až 20 kilogramů ručně, na zádech, až do tábora, kde se teprve třídí podle kvality.
Kvalita se pozná nejlépe pod vodou - mokrý povrch odhalí sytost modré barvy mnohem líp než suchý kámen. Jenže v okolí dolů žádná voda není. Horníci proto kvalitu často posuzují pomocí vlastních slin - navlhčí kámen a podle intenzity modré ho zařadí do jedné ze tří jakostních tříd, podle toho, kolik lazuritu (a kolik "ředícího" kalcitu) obsahuje.
Proč je ultramarín tak drahý - a proč to dává smysl
Nejčistší lapis lazuli se na světovém trhu prodává zhruba za 1 300 až 2 000 dolarů za kilogram suroviny - tedy zhruba 28 000 až 45 000 Kč za kilo, v závislosti na aktuálním kurzu. A to je jen samotný kámen, ne hotový pigment.
Cena se totiž teprve začíná stavět na hledání a těžbě. Aby se z hrubého kamene stala barva použitelná v malbě, musí projít dalším, stejně náročným procesem - extrakcí čistého pigmentu z okolní horniny. Metodu na to na počátku 15. století detailně popsal italský malíř a teoretik Cennino Cennini ve své knize Il Libro dell'Arte, jednom z nejstarších dochovaných technických manuálů o malbě vůbec. Rozdrcený kámen se smíchá s roztaveným voskem, borovicovou pryskyřicí a mastichou do hustého těsta. Tohle těsto se pak hněte pod teplým louhem - a protože je čistý lazurit těžší a méně vázaný na pryskyřičnou hmotu než příměsi, jako první se z těsta uvolní právě on. Vznikne tak nejčistší a nejsytější modrá, jakou lze z kamene získat, zatímco sodalit, pyrit a kalcit zůstávají zachyceny uvnitř vosku. Další promývání téhož těsta dává už jen slabší a světlejší odstíny, až po nejbledší "ultramarínovou popel", která má jen zlomek hodnoty té první extrakce.
Přesný mechanismus, proč se čistý lazurit takhle odděluje, není dodnes úplně vysvětlený - ale výsledek je stejný už 600 let: nejčistší modrá barva, jakou lidstvo z přírodního materiálu umí získat. Říká se jí ultramarín, doslova "zpoza moře" - podle cesty, kterou musel kámen kdysi urazit z Afghánistánu do Evropy.
V Pigmi tenhle proces respektujeme a používáme stejnou surovinu přímo z afghánských dolů. Do jedné pánvičky barvy jde nakonec jen malý zlomek gramu skutečně čistého pigmentu - to je důvod, proč zůstává cena hotové barvy dostupná, i když surovina, ze které vzniká, patří mezi nejdražší na světě. Ostatně i Michelangelo si kvůli ceně ultramarínu nemohl dovolit dokončit obraz Kladení do hrobu - tehdy stál doslova víc než jeho váha ve zlatě.
Rozdíl mezi lapisem lazuli a ultramarínem
V Pigmi nabízíme obě varianty téhle barvy a stojí za to vědět, v čem se liší. Lapis lazuli je celý kámen jemně rozdrcený a prosetý - obsahuje i přirozené příměsi (kalcit, pyrit), takže je zrnitější, méně sytý a na papíře typicky granuluje, což některým malířům přijde přitažlivé samo o sobě. Ultramarínová modř prošla navíc procesem popsaným výše - je to vyextrahovaný, čistý lazurit, hladší a sytější, bez zrnitosti kalcitu.
Obě varianty vznikají ze stejného kamene ze Sar-e-Sang, jen jinou cestou zpracování - volba mezi nimi je otázka toho, jestli chcete čistou, sytou plochu barvy, nebo zajímavou texturu s granulací.
Kde tuhle barvu najdete
Ultramarínovou modř nejčistší kvality máme v katalogu jako samostatnou barvu, a je také součástí setu Prime - naší první sady, kde ultramarín stojí vedle dalších klíčových pigmentů. Surovina se k nám dostává nepravidelně, takže pokud aktuální zásoba dojde, další dovoz může chvíli trvat - je to přirozený důsledek toho, že mluvíme o kameni z jednoho z nejodlehlejších míst na světě.
